Mám rád přírodu, stromy, dřevo. K práci se dřevem jsem se dostal až kolem padesátky, kdy jsem si postavil malou dílnu. Začal jsem se seznamovat s různými druhy dřeva výrobou misek, prkýnek, epoxidových intarzíí, stolků, stoliček, laviček a velkých stolových desek z jednoho kusu dubu s vylitými prasklinami epoxidovou pryskyřicí. Během tohoto vývoje jsem si uvědomil, že mám rád dokonalou povrchovou úpravu. Vzhledem k mé profesi v oboru autolaků mám blízko ke kvalitnímu broušení a leštění. Ale o tom jindy. Na začátku letošního roku jsem v tátově staré kůlně našel několik starých rezavých seker. Znáte to, vyviklaná, naštíplá nebo zkracovaná topůrka z bukového dřeva, kdysi natíraná vyjetým olejem. Jednu z nich jsem poznal. Táta ji vozil asi 40 let v autě a je to sekerka, kterou jsem se jako malý klučík v 70tých letech učil sekat dřevo, když jsme jezdili tábořit pod stan. Poznal jsem ji podle tehdejšího světle lakovaného topůrka. Podle označení je možná z roku 1971, kdy mi byl rok. Obyčejná běžná malá sekerka, která se prodávala v každém venkovském železářství, kterému se říkalo prostě "průmysl". Pro mě ale znamená vzpomínky na dovolené s rodiči, kdy jsme každé léto stanovali takzvaně "na divoko" na břehu řeky Mže. A tady vznikla další odnož mé záliby práce se dřevem. Tentokrát renovace starých seker. Začátky každé amatérské činnosti jsou jen hledání slepých uliček a zkoušení různých postupů. Videa z těch všech internetů jsou krásná, ale ti frajeři mají profesionální vybavení a mají to v ruce, že to vypadá jako brnkačka. Moje první renovované sekery bych nikomu neukázal, ale už i ty mají většinou nová druhá topůrka a jsou přebroušená. Začal jsem se ve svém okolí sekerama chlubit až po 30-ti hotových kusech. Ale zpátky na začátek. Ty první čtyři sekery jsem "nějak" udělal. Začalo mě to bavit, ale potřeboval jsem víc starých seker. Ptal jsem se po sousedech a známých, něco dostal, ale většinou už všechno vyhodili a používají moderní sekery z kompozitních materiálů. Musel jsem si najít jiný zdroj. A tak jsem objevil Aukro. A Aukro je dvousečná zbraň jako každá závislost. Dobrý sluha, ale zlý pán. Propadl jsem tomu a postupně nakoupil asi 70 starých seker. Některé výhodně, některé nevýhodně, některé jsou k ničemu a u některých aukcí jsem si ujel do nesmyslných cenových výšin. Po několika měsících utrácení jsem si Aukro zakázal. Naštěstí jsem objevil ještě jeden zdroj, a to místní výkup surovin, dříve se říkalo prostě kovošrot. Při první návštěvě jsem nenašel nic použitelného, tak jsme se domluvili, že mi je budou sbírat. Při druhé návštěvě za dva měsíce zase nic nebylo, protože zapomněli. Za další dva měsíce mi dali dva kusy nic moc kvality, tak už jsem to vzdal. A když jsem tam vezl v září domácí kovový odpad, už jsem se ani neptal. Při odjezdu mi hlásil šéf kovošrotu, že tam mám ty nasbírané sekery, ale musím si udělat místo v autě. Bylo jich přes 70 kousků a některé na první pohled vzácné. Bingo! Ale než se vrátím zpět k renovacím zde musím napsat malé upozornění. Moje sekery neprochází restaurováním do původního stavu. Renovuji je podle vlastní fantazie, tak aby se mi líbily a byly plně funkční. Postupně jsem si vyladil postupy odrezování a čištění železa. Jak odstranit otřepy a přehnuté kraje, čím vybrousit plochy, aby zůstala stará patina, byl odstraněn rez a docílil poměrně slušného lesku. Práce se železem mě nikdy moc nebavila, ale naučil jsem se i vybrousit ostří a břit. Nejvíc mě baví vyrábět topůrko. Suchého kvalitního dřeva mám naštěstí dost. První topůrka byla z jasanu a akátu. Zkoušel jsem i javor, ořech a jilm. Nejvíc mě bavila práce s pořízem, kterým se opracovává tvar topůrka, aby se dalo nasadit do oka sekery. Hlavní problém byl na začátku tvar topůrka, aby se dobře drželo, nevyklouzávalo z rukou a tvary lahodily oku. Postupně jsem si z překližky vyřezával šablony podle seker, které se povedly. Později jsem na patu topůrka začal přilepovat kousky dřeva, aby se z toho dalo vybrousit rozšíření paty pro lepší úchop. No a pak jsem postoupil k lepení různých druhů dřev a hned měl vzhled topůrek jiné grády. Kombinací jsem zkusil spoustu, ale nejvíc atraktivní jsou kombinace kontrastních barev dřevin jako například ořech a javor, prostě světlé a tmavé dřevo. Na klíny používám také různě barevné dřeviny, kterých mám jen malé odřezky. Nejvzácnější je dub zvaný nesprávně bahenní (fajfkaři tomu říkají morta), který někdy kolem roku 800 našeho letopočtu spadl do Labe a zůstal v bahně slepého ramene až do nedávna. Celý kmen vylovili, určilo se laboratorně stáří a dnes se z toho vyrábějí luxusní stolové desky. Barva dřeva je černá jako uhel. Dnes mám po necelém roce renovovaných seker skoro 60 a čekajících zhruba stejně tak. Asi 15 jich je už pryč. Něco jsem rozdal v rodině, několik jich bylo pro známé na zakázku z jejich rodinných zdrojů. A tím se vracím na začátek, proč jsem to vlastně začal dělat. K naší rodinné tábornické sekyrce. Zkušeností už mám poměrně dost, tak jsem jí na druhý pokus udělal pořádně z ořechu a jasanu s akátovým klínem. Ocel je poměrně kvalitní, proto šla dobře nabrousit, že hravě holí chlupy na ruce. Příští týden bude mít můj táta 87. narozeniny, tak jí dostane jako vzpomínku na své tábornické časy. Staré sekery mohou žít druhý život. Znovu prací, ke které byly vyrobeny nebo jako ozdoba domácnosti, kanceláře nebo dílny na památku nebo potěše oka. Jan Šrotýř, Bor u Tachova Jestli Vás zajímá moje tvorba, sledujte mě na instagramu: @motofoko_axes
celý článek


























